Máme-li duši…

Marek Řezanka

Z Mnichova vanul ve třicátém osmém

vichr, jenž statné lípy vyvrací.

Najednou mnozí ptali se jen: Kdo jsme?

Odpovědí byl povel s vibrací.

Odpovědí byl stisk, jenž nepovolí,

sedraná kůže a smrt nadějí.

Kopali do nás jako do mrtvoly,

s tím, že i tu prý mají raději.

„Heim ins Reich“ bylo jako tetování,

které vám denně v uších vypálí.

„Heim ins Riech“ znělo všem, kteří se brání,

jak hudba Pekla v špici fiály.

Dostali slovo ti, kdo tuze lační

po krvi, aniž hlad svůj ukojí.

Kemp střídal brzy tábor koncentrační,

kde na plyn člověk čeká u kójí.

Rozbitá na prach republika sténá,

mnoho vší ještě krev jí vysává.

Dřív hrdá země byla porobená

a v jejím srdci – rána hnisavá.

Amplion denně hlásil popravené,

lidé se třásli, kdy kdo zabuší

na jejich dveře a kdy s jejich jménem

strohý hlas praští rovnou za uši.

Vyhnaní z bytů, doma všude bití,

otroci, které jednou zahubí:

Tak naši předci lnuli k tenké niti,

když měli život celý naruby.

Průmysl v prachu, všechno rozdupané,

útisk a k němu tuna příkoří

vyvolá vlnu, jež se mořem stane.

Bumerang vlastně přes noc vytvoří.

Dnes šeřík zvadl, zmizel statný pomník,

nacismus žehlí v školních osnovách.

Prý byl ten teror vlastně autonomní:

Pozor, ať vše zas nejde od znova.

V troskách byl stát a osud mnoha lidí,

chceme to opět v nové revizi?

Zanikne ten, kdo svoji paměť šidí:

Máme-li duši, paměť nezmizí…

Pokud bych měl subjektivně jmenovat mezníky, které pokládám pro náš stát (ať už České země, Československo či Českou republiku) za nejtragičtější, vcelku bez velkého dumání bych napsal tyto:

1)    8. 11. 1620 (Bitva na Bílé hoře)

2)    21. 6. 1621 (Poprava českých pánů na Staroměstském náměstí v Praze)

3)    29.-30. 9. 1938 (Podpis Mnichovské dohody)

4)    14.-16. 3. 1939 (Zánik Československa a ustanovení tvrdě neautonomního protektorátu Böhmen und Mähren)

5)    10. 6. 1942 (Vyhlazení Lidic)

 Zmínil jsem ta data, která pokládám pro náš stát a náš národ za likvidační. Po bitvě na Bílé hoře jsme kromě samostatnosti a svobodného vyznání a myšlení v podstatě ztratili mateřský jazyk a společné dějiny.

 V letech 1938 a 1939 došlo k postupné demontáži našeho složitě vybudovaného státu – a byly zde plány na naši totální likvidaci.

 Ztratili jsme naši intelektuální elitu (Vyjmenuji například Karla Poláčka, Vladislava Vančuru či Annu Letenskou), hrdost, náš vzkvétající průmysl a sta tisíce lidí přišly o život. Řada rodin ztratila někoho blízkého. Romská menšina byla v podstatě vyhlazena, židovská menšina brutálně zredukována.

Dne 27. července 1938 byl zveřejněn druhý návrh takzvaného národního statutu, kde se přihlíželo k požadavkům „die Sudetendeutsche Partei“. Ta ovšem tento návrh odmítla, neboť jejím cílem bylo na ničem se nedomluvit – a připravit půdu pro zničení Československa a pro jeho nacifikaci.

 Jsem přesvědčen, že připomínání těchto faktů dlužíme všem, kdo v boji s nacismem padli, abychom tu dnes my vůbec mohli být. Nebylo to samozřejmé – a není to samozřejmé. Nebudeme-li mít svou společnou historii – a nebudeme-li ji znát, hrozí nám zánik podobně jako ve výše uvedených datech. Pevně věřím, že to nedopustíme…

Zde je báseň namluvena: http://www.muamarek.cz/files/mp3/mame-li-dusi....mp3.

Tady je potom odkaz na další mou báseň, Po stopách: http://www.muamarek.cz/files/mp3/po-stopach....mp3